Oba turnusy letních táborů v Horní Libochové byly letos zaplněné k prasknutí! Už jsme měli dávno všechna místa obsazená a stále přicházeli další a další zájemci, zejména z řad dětí, které s námi roky jezdí. Došlo to tak daleko, že jsme museli smontovat i ty nejstarší stanové podsady, abychom byli schopni vzít všechny zájemce. Bylo nás v každém turnusu 65 dětí a 12 vedoucích, což byl nepochybně rekord, který však již překonán nebude. Větší kapacitu prostě už nemáme a upřímně řečeno, ani nechceme mít.

     V I. turnusu převažovaly spíše menší děti, naopak II. turnus většinou zaplnily dorůstající děti, které naše tábory již důvěrně znají. Loňské dva zahraniční účastníky doplnili letos ještě další tři. Všech pět kluků, žáků základní školy J. A. Komenského  ve Vídni, mezi naše táborové děti bezvadně zapadlo.

     Celotáborovou hru jsme tentokrát motivovali Zlatou horečkou na Klondiku. Zlatokopecké týmy odkrývaly naleziště zlata na slepé mapě a jednotlivci získávali za odměny „pravé“ zlaté nugety. Nechybělo ani rýžování zlata z naší zlatonosné vaničky a možnost utrácení nugetů v táborovém bazaru, sázení v loterii nebo kupování různých služeb – návštěva salónu krásy, fitness centra, apod.

      Součástí tábora byly tradičně táboráky, bivakování v lese, noční stezka odvahy, talentová show, orienťák a hlavně spousta her i bojovek.

     Neměli jsme žádné vážnější úrazy ani nemoci, odborné lékařské ošetření žádného z účastníků jsme letos nepotřebovali. Všichni jsme tábor zvládli od začátku až do konce. Když jsme se po patnácti táborových dnech loučili, bylo jen málo těch, kteří by si pobyt ještě o nějaký ten den neprodloužili. Starší děti tak využily možnost a opět v rekordním počtu 36 účastníků jsme se za pár dní sešli na III.turnusu … viz níže .   

Zlatá horečka na Klondiku

        V srpnu 1896 Američan George Carmack společně s manželkou Kate a švagry chytali lososy na řece Klondike. Kate a oba švagři byli příslušníky indiánského kmene Tagishů. Čtveřice se zde setkala s Robertem Hendersonem, zkušeným zlatokopem, který hledal zlato už 25 let po celém světě, ale přesto se mu nedařilo zbohatnout. Jeho vyprávění o tom, že v okolí řeky Klondike by se měla nacházet naleziště zlata, je zaujalo. Carmack se společníky se poté přesunul o několik kilometrů proti proudu řeky, ke Králičímu potoku. Chtěli zde kácet stromy a klády prodat. Díky Hendersonovu vyprávění zároveň hledali v potoce zlato. 17. srpna 1896 zlato skutečně našli. Naleziště bylo mnohem vydatnější než všechny do tehdejší doby objevené v oblasti Yukonu. Díky nálezu byl Králičí potok přejmenován na Bonanza Creek. O tom, kdo ze skupiny první zlato objevil, se dodnes vedou spory. Oficiálně byl objev připsán Carmackovi, protože on požádal úřady o registraci zlatonosné parcely, poté, co se mu podařilo přesvědčit společníky, že požadavku Indiánů by nemuselo být vyhověno. Podle tehdejších kanadských zákonů si mohl každý zaregistrovat v oblasti jen jednu parcelu - claim, o rozměrech 152 metrů na 305 metrů. Výjimkou byl objevitel zlata, který mohl mít claimy dva.

      Zpráva o objevu zlata se rychle rozšířila ve zlatokopeckých táborech v údolí řeky Yukon a zanedlouho byly pozemky v okolí Bonanza Creek i sousedních Eldorado Creek a Hunker Creek zabrané lidmi, kteří předtím hledali štěstí jinde na řece Yukon. Henderson, ačkoliv hledal zlato jen několik kilometrů odtud, se o nálezu dozvěděl až ve chvíli, kdy všechny bohaté pozemky už byly obsazené. Zkoušel své štěstí na Hunker Creeku, ale díky podlomenému zdraví byl nucen prodat svůj pozemek za tři tisíce dolarů. Tento claim vynesl novým majitelům zlato za 450 tisíc dolarů než pozemek prodali dále za 200 tisíc.  

      Díky izolaci Klondiku od okolního světa se zpráva o bohatých nalezištích zlata dostala do USA až příští rok. 14.února 1897 dorazili první zlatokopové do přístavu v Seattlu. Zpráva o tuně zlata na jeho palubě se okamžitě rozšířila po celém světě vypukla opravdová zlatá horečka. Do odlehlé oblasti Klondike se vydaly tisíce lidí z celého světa. Cestu od pobřeží přes horské průsmyky museli překonat mnohokrát, každý zlatokop s sebou musel nést mimo nářadí na rýžování až jednu tunu zásob, aby mohl přežít zimu v kanadské divočině. Příslušníci kanadské Severozápadní jízdní policie to na hranicích Kanady důsledně kontrolovali. Každý zlatokop musel mít například 200 liber (libra = 0,45 kg) slaniny, 800 liber pšeničné mouky, 200 liber kukuřičné mouky, 150 liber fazolí, 150 liber sušeného ovoce, 75 liber cukru, 50 liber rýže, 75 liber kávy a krabici kondenzovaného mléka. Zpočátku cesty mohli využívat tažná zvířata, ale později se terén stal tak náročným, že zásoby museli nést sami. Závěr cesty k průsmyku Chilkoot byl velmi strmý a riskantní. Cesta vedla ledovým polem, ve kterém vytesali 1500 schodů. Na každý z nich se vešel jen jeden muž. Na této úzké cestě se tísnil nepřetržitý zástup lidí. Kdo z něj vypadl, musel se vrátit dolů a začít od začátku. Na Bílém průsmyku, nacházejícím se v nižší výšce byla situace ještě horší. Trasa k němu byla známá jako Chodník mrtvých koní, protože podél této cesty zahynulo na tři tisíce tažných zvířat. Po překonání hřebenů čekal zlatokopy sestup k jezeru Bennett na kanadské straně hor, kde se nekonečný proud lidí zastavil. Na břehu jezera přes zimu vyrostlo městečko z několika tisíc stanů. Lidé káceli stromy a vyráběli provizorní plavidla, přestože většinou tuto práci nikdy nedělali. Potom jim nezbývalo než jen čekat až na jezeře roztaje led. 29. května bylo poprvé možno plavidla spustit na vodu. V průběhu 48 hodin se flotila, čítající 7 124 plavidel, naložená téměř 15 tisíci tunami zásob vydala na 800 kilometrů dlouhou cestu přes jezera a kaskády po proudu řeky Yukon, až na vytoužený Klondike.

       Odhaduje se, že v období zlaté horečky přišlo do liduprázdných oblastí okolo řeky Klondike až sto tisíc lidí. Většina z nich však přišla příliš pozdě na to, aby zde zbohatli. Uplynuly už dva roky od objevení naleziště na Bonanza Creek. Všechny výnosné pozemky byly už zabrané a mimoto zlata bylo stále méně a méně. Když do toho přišla zpráva o nových nalezištích na Aljašce, lidé se začali houfně stěhovat tam a zlatá horečka na Klondiku skončila.

     Na úvod je třeba připomenout, že III.turnus je určen pro starší děti, výhradně účastníky I. nebo II. turnusu, kterým jeden tábor nestačil a chtějí se o prázdninách ještě jednou setkat se svými kamarády a prožít poslední týden prázdnin společně. Tomu odpovídá i program tábora, který je na jednu stranu ve volnějším režimu, ale s o to náročnějším programem, u kterého je velmi důležitá týmová spolupráce.

     Naše psychiatrická léčebna – tedy Mental Hospital měla 7 oddělení, v každém tři chovance, jednoho vychovatele (nikoliv však vedoucího) a jednoho mimozemšťana, považovaného za kontrolu z ministerstva. Program byl zaměřen zejména na komplexní úkoly – týmy např. samostatně vyrazily na celodenní putování po Moravském Krasu a dávaly mimozemšťanovi ochutnat co nejvíce druhů potravin, připravovaly večerní vystoupení podle zadaného hudebního žánru, pekly trdelníky, vařily jídlo o několika chodech na ohni, nakupovaly za 10,-Kč co největší předmět, vyráběly vlastníma rukama funkční buzolu pro orientaci v terénu  a bylo toho spousta dalšího …

     Vrcholem byla závěrečná štafeta v pletení, ve které se ukázalo, že téměř všichni se naučili plést – někteří pletli vytrvale každou volnou chvíli, jiní to zvládli těsně před koncem za dvě hodiny.

     Počasí nám tentokrát příliš nepřálo, kvůli dešti jsme nemohli jít do aquaparku ani bivakovat v lese, ale alespoň jedno koupání na nedaleké Palavě jsme si v pátek odpoledne užili. (Koupali se tentokrát i ti, co nechtěli J ).

     Rozdíly v bodovém hodnocení týmů – A, CH, T, B, X, G, K – byly velmi těsné, všichni zvládli připravené úkoly přibližně stejně dobře – s velmi dobrým hodnocením. Cílem tentokrát  nebylo vyhrát, ale vyzkoušet spoustu různých zajímavých činností, na které jindy nezbývá čas. To se nám povedlo a myslím, že tento tábor bude patřit k těm, na které budeme všichni rádi dlouho vzpomínat.

                Je pozdní nedělní odpoledne.

      Pro pacienty psychiatrické léčebny v Obůrce u Blanska je to neděle jako každá jiná. Odpolední slunce v posledním srpnovém týdnu prohřívá kosti pacientů ústavu, odpočívajících na lehátkách v zahradě. 

         Jejich klid není ničím narušován, dokonce i lékařský dozor je slabší, než je v tento čas obvyklé. Ředitel léčebny totiž dostal „echo“, že v nejbližších dnech se chystá přepadová kontrola z ministerstva. Veškerý personál proto uklízí, přerovnává, přepočítává … zkrátka každý si přeje, aby ministerští úředníci nic závadného nenašli.Všichni jsou zabráni do své práce a snad proto si nikdo nevšimne ostrého záblesku, který provází několik tupých kovových ran a mírný závan větru, který je prosycen nádechem silně aromatické vůně neurčitého původu.    Když se krátce poté u brány ústavu objeví skupina lidí v tmavých oblecích,  ředitele polije studený pot,  lékaři i sestry se snaží „někam zmizet“.

         Ale co pacienti?  Ti si příchozí  zvědavě prohlížejí a tak právě jedině jim  neunikne, že jeden z návštěvníků má (snad nedopatřením)  klobouk trochu nakřivo a je tak zcela patrné, že pokrývka hlavy nechrání jen vlasy, ale také schovává dvě …  malá … tykadla.